Klasickému vesnickému bigbítu se obvykle snažím maximálně vyhýbat, ovšem občas, zejména v momentech, kdy promo CD putuje po redakci jako horký brambor, se chtě/nechtě jako šéfredaktor musím obětovat a absolvovat tryznu v podobě poslechu a následného sepsání recenze. Nicméně nahrávka „Bukovyna v plamenech“ z dílny již zavedené smečky FLUSSOR přeci jen dokázala pozměnit můj názor na tento žánr a přinutit mě k malému zamyšlení – je vesnický bigbít tak špatný žánr, abychom se o něm vyjadřovali s despektem? Na tuto otázku věru není jednoduché odpovědi. Určitým způsobem nám v rozhodování můžou pomoci právě bukovinští matadoři, kteří se po několika letech své existence konečně dokopali k regulérní nahrávce.

Ta, skrytá ve slušivém a nápaditém obalu (podpálený kulturák je skutečně „hejvi metal peklo“ jak svůj styl FLUSSOR sami definují), nabízí 6 skladeb + jeden zajímavý bonus. Klasické tajuplné intro plné všelijakých záhadných zvuků nás uvede do světa, kde vládne čistota a upřímnost chlapského srdce a kde není místo pro pozéry a trendaře. Alespoň tak na mě celé myšlenkové pozadí této skupiny působí. První opravdovou a vskutku říznou skladbou je pak hned následující, svérázně pojmenovaná „Votvýrák“. Velice přímočará skladba s až neobvykle sebevědomým refrénem („Flussoři, Flussoři, to sou voni – bigbítoví černí koni) se prý už během četných koncertů FLUSSOR hlavně v okolí Horní Bukoviny stala kultovní hymnou a otevírá zároveň i živá vystoupení kapely. O tom, že současným tzv. bigbítovým kapelám nejsou lhostejná ani v minulosti takřka nemyslitelná témata, jakými jsou naše národní historie a její odkaz do současnosti, kdy vládne neviditelná ruka trhu, svědčí následující pecka „Bytva u Bykovyni“. Zajímavý, vlastenecky pojatý text však netrpí neduhy v podobě fašizujících tendencí a dokáže i v těchto otázkách v téměř cynickém člověku jako jsem já vyvolat nejedno zamyšlení či probudit národní hrdost. Přestože se FLUSSOR zbytečně nevydávají do pro ně zcela neprobádaných hudebních teritorií a pevně se drží v bigbítových mantinelech, dokážou spolehlivě minimalizovat nechtěně vtipné momenty, kterými jejich žánr zvykne doslova hýřit. V těchto chvílích kapele odpustím i fakt, že drhne tři akordy a že vůbec plodí nikterak nápaditou muziku. Vždyť jak praví klasik „Lidi se dnes chtějí hlavně bavit a žádné velké umění je nezajímá“, s čímž by se sice dalo polemizovat, nicméně tentokráte to asi opravdu platí.

Největším hitem celé kolekce se pak jeví skladba ukrytá pod číslem 4 – „Kdiž tě nechá buchti“. Pominu-li doslova žalostné gramatické hrubice a mě nepochopitelný patvar slova „buchta“ (zřejmě děvče), jedná se o zajímavě vystavěnou skladbu, sice dle klasického mustru sloka-refrén-sloka-refrén, ovšem nepostrádající perfektní gradaci a v neposlední řadě i lyrické poselství. Ovšem následující, na demu nejtvrdší a nejrychlejší „Zavýračku“ si pánové mohli klidně odpustit. Jakoby tempo nastolené bicmenem Frantou Ungrem ostatní členové jaksi nepobrali, čehož výsledkem je zvláštní hudební výtvor, kde nikdo nechápe, co se to vlastně děje. Ovšem upřímnost textového sdělení v závěru vygradovaná naléhavým křikem „Zavíračka trápí...“ přeci jen situaci zachraňuje a vy těm chlapcům i přes jejich směšnou instrumentaci věříte, že je ta „Zavýračka“ (asi v hospodě?) skutečně trápí. Závěrečný „Zavýrak“ je už spíše taková srandička na motivy písně z oblíbené pohádky „S čerty nejsou žerty“. Ovšem kde FLUSSOR vyhrabali bonusovou skladbu je mi skutečně záhadou. Navzdory tomu, že vím, kdo František Ringo Čech je, jsem dlouho přemýšlel, odkud že tu melodii znám, až mi to najednou náhodou během sledování české komedie „Vesničko má středisková“ došlo. Neuvěřitelné. Nicméně bonus je snad ještě vtipnější než originál. Otázka jestli chtěně anebo nechtěně je pak slovem do pranice.

Přiznávám se, že velice váhám s tím, jak se k této nahrávce postavit. Pravda, v tomto žánru jsem téměř nepolíbený jinoch, ovšem zavírat oči před fakty, že zvuk nahrávky je značně archaický a neurvalý (že by záměr?), že její hudební provedení je místy diletantské a že FLUSSOR v zásadě do svého žánru nepřináší nic nového, skutečně nehodlám. Přesto však nepopírám, že se našly momenty, kdy jsem se docela bavil a podupával si do rytmu. Pánové, více skladeb jako „Kdiž tě nechá buchti“ anebo „Bytva u Bukovyni“ a „vono to pude“. Zatím tedy spíše podprůměr.